Týden ve Vídni očima prostého dějepisáře

V krátkém, ale zdaleka ne konečném výčtu jste určitě poznali rakouskou metropoli Vídeň. Město, které po celá staletí platilo i za naši metropoli. V jistém smyslu pak za metropoli celé střední Evropy. Já jako učitel dějepisu jsem měl možnost a čest s našimi studenty strávit týden právě na tomto místě, kde se psali (a stále píší) dějiny. A byl to pozoruhodný týden, který nekalilo příliš překážek. Vlastně naopak. Počínaje třeba poklidnou cestou tam i zpět, fungující a dobře zvládnutou organizací hostitelské společnosti, přehlednou městskou hromadnou dopravou, nádherným ubytováním hned vedle proslulé Mariahilfer Straße, velmi chutným rozmanitým jídlem, konče třeba uspokojivým pocitem z našich studentů, kteří ve zkouškách a nástrahách velkoměsta obstáli více než uspokojivě – to všechno utvořilo příjemnou a klidnou atmosféru, kterou jsem v tyto dny směl prožívat.

No a pak samozřejmě Vídeň jako taková. Vídeň nabízející nepřeberně možností. Ne nadarmo rakouská metropole obsazuje přední příčky měst nejlepších k životu. Týden se zdá jako relativně dlouhá doba, aby člověk mohl být nasycený vším kulturním vyžitím toho místa. A přece jsem odjížděl s pocitem, že jsem dosud poznal, zažil a vnímal jen tak nějak povrchně. Všechny ty kavárny, hospůdky, chrámy a kostely, všechny ty Stephansdomy, Belvedery, Pratery či Albertiny, všichni ti Klimtové, Picassové, Monetové, van Goghové, ale nakonec i všichni Ti naši studenti ve mně probouzejí myšlenku brzkého návratu. Vždyť jsme si konec konců tak blízko – zeměpisně, ale třeba i co do mentality. Ten Masaryk to snad myslel dobře, když jsme tehdá od Vídně odešli za svým. Ale přesto: co když to třeba mohlo být jinak? Co když jsme mohli žít spolu pod jednou střechou podnes? Otázky, které se ve mně po této zkušenosti také ozývají.

Ale ne. Třeba to jinak nešlo. A nebudu nevděčný. Obzvlášť v době, kdy vlastně pod tou jednou společnou evropskou střechou zase žijeme. Pod ní přece nakonec vznikají takové skvělé studentské programy, jakým je právě tento. Takže úhrnem vlastně vděčně: díky, že jsem mohl!

Mgr. Lukáš Rejman