První pracovní týden ve Vídni pohledem doprovodné osoby

První pracovní týden ve Vídni pohledem doprovodné osoby

12.4.2018 | Ing. Ivana Zemanová

PONDĚLÍ

Pracovní týden začíná setkáním se zástupkyněmi Austrainingu – paní Nicole a paní Danielou. Děvčata Z TC bedlivě naslouchají anglickým pokynům, přičemž je znát, že se v kvantu informací lehounce ztrácí. Nicméně schůzka, na kterou jsme byly dobře připraveny, proběhla hladce a velmi rychle. ...

O půl jedenácté vyrážíme všechny společně na metro. Dvojice dívek míří s paní Danilele do Volkskundemuseum v centru Vídně. Společně s paní Nicole doprovázím početnější skupinu. Metro nás veze do stanice Handelskai, odkud zbývá jen kousek na „Allerheiligen“, kde budou dívky pracovat. Vstupujeme do domu a vyjedeme výtahem do 1. patra. Ujímá se nás tmavovlasý, tmavooký Jean, který nám nabídne místo k sezení a záhy započne výklad o činnostech, kterým by se měla děvčata věnovat. Popřeji děvčatům hodně štěstí a rozloučím se. Shledáme se opět u večeře. Dojmy sdílíme na sociálních sítích…po dnešku k nim přibyl i steemit;-).

Večer patří návštěvě noční Vídně – projdeme Stadtpark, vyfotíme se u budovy Urania, přes Schweden-  a Stephansplatzplatz dojdeme do Kärtner Straße. Dovede nás přímo ke stanici metra. Zážitky, únava nás zmohly, těšíme se do postele.

 

ÚTERÝ

Společná snídaně se stává samozřejmostí. Kolem deváté se děvčata rozjedou do zaměstnání. Svůj čas využívám k informativní návštěvě místního krytého bazénu, abych získala představu, kde přesně leží, kdy má otevřeno a jaká je výše vstupného. Potom procházkou jarní přírodou dojdu na zámek Wilheminenberg. Nezvolila jsem nejkratší trasu, proto samotná cesta tam má pře 6 km. Odměnou je nevšední pohled na celé město. Zpátky jdu opět pěšky, ale je možné využít i autobusové spojení. Zbytek dne si vyhrazuji na komunikaci se studenty 4. ročníkuJ- blíží se písemná maturitní práce z češtiny.

 

STŘEDA

Půl devátá na hodinkách? Najdete nás v jídelně u snídaně. V devět už v jídelně zůstávám osaměle sedět.  Holky odešly na metro.

Dnešek naplním návštěvou centra. Dokonce se mi podaří domluvit schůzku s bývalým spolužákem z vysoké školy, který mi vypráví o životě ve Vídni. Podle jeho slov místním Rakušanům pomalu začíná vadit „multikulti“ život ve Vídni. Počet cizinců, kteří se rozhodnou pro život zde, vzrůstá. Existují již městské části, odkud se Vídeňané vystěhovávají, protože jsou v menšině proti obyvatelům bývalé Jugoslávie nebo Turecka. Své děti raději dávají do privátních škol. Státní školy se plní dětmi přistěhovalců, rakouských žáků je tam poskrovnu.

Pravdou je, že si i naše holky všimly, že v metru vedle němčiny běžně slyšíme i slovenštinu, polštinu. Na dětském hřišti, kde jsme se se spolužákem a jeho rodinou potkali, se vedle nás bavili Francouzi, Turci. K tomu jsme my přidali češtinu a ruštinu.  

Při večeři se dozvídám, že osmička holek dnes pracovala na anketě. Z odpovědí respondentů vyplynulo totéž, místní si myslí, že cizinců je tu už dost.

Na programu dnešního večera byla opakovaná návštěva Albertiny. Zkuste si sami udělat názor na výtvarná díla autorů Keith Haring a Martha Jungwirth, vyfotily jsme je pro vás.

Kafe jsme si daly v McCafé a kolem desáté frčely metrem ze Schwedenplatz do hostelu. 

 
Marie Janoušková