Pozdrav od Lenky

Naše práce je každý den trochu jiná. Naším prvním úkolem bylo umýt kuchyň, čehož jsme se trochu zalekly. Ne proto, že bychom to nebyly schopny zvládnout, ale protože jsme čekaly odlišnou práci. Avšak po zvládnutí prvního úkolu (možná zvládnutí první zkoušky) jsme již dostaly práci, kterou jsme očekávaly. Vybíraly, fotily a měřily jsme různé předměty, které poputují na výstavu na Slovensko.

 Paní vedoucí, která nás má v muzeu na starost, má shodou okolností původ ze Slovenska. Mluvíme zde tedy jak anglicky, tak i česky. V práci jsou na nás hodní. Pokud něco nepochopíme, snaží se nám každou neznámou vysvětlit různými způsoby, ačkoliv (nebo protože) z celého muzea umí anglicky asi jen čtyři lidé. Ostatní mluví pouze německy, což my s Jarkou bohužel nezvládáme.

Čtvrtek byl pro mě asi ze všech pracovních dní nejzajímavější, protože jsme nahrávaly rozhovor k jedné připravované výstavě o válce v Jugoslávii. Osobně mě to moc bavilo a dozvěděla jsem se také spoustu zajímavých informací.

Za sebe můžu říct, že mě má práce baví a jsem s ní spokojená

Volný čas se tu snažíme využít naplno. Ať už návštěvou Albertiny, ZOO, Prateru, různých kaváren, obchodů, nebo jen procházkami po okolí. Díky těmto častým přesunům se už dokonce docela dobře orientuji i v linkách a stanicích vídeňského  metra, z čehož mám velkou radost. Z dojíždění do zaměstnání jsem měla na počátku asi největší strach.

Po týdnu stráveném v rakouském hlavním městě můžu říct, že jsem si Vídeň zamilovala. Velmi se mi zde líbí kultura a mentalita zdejších lidí. Pokud budu mít příležitost, budu vždy ráda vracet.  Tím jsem si naprosto jistá.

S pozdravem

Lenka